Hospodou křičel plný hlas Amy Winehouse.
Křičel až na ulici.
Když šel Boris okolo bylo mu jasné, že uvnitř sedí Nina.
„Půjdeme sem?“ zeptal se Mariky a už se zastavoval.
Vedli se za ruce – musela se taky zastavit.
„Nechtěl jsi jít do pivnice? Říkal jsi, že tam možná bude i Jirka s Adélou...“
„Jo, však se jen nakouknem dovnitř, kdo tam sedí,“ a už ji vedl ke dveřím.
Všechny stoly už byly plné.
Všichni se bavili nad nějakým pitím.
U baru bylo taky plno a vše se tam soustředilo okolo vysoké nezdravě vychrtlé dívky s dlouhými hustými vlasy černé barvy.
Na první pohled už byla opilá, ale nechávala se znovu a znovu zvát na panáky od chlápků okolo sebe.
„Jak jinak...“ ozvala se Marika tiše, ale Boris ji slyšel.
„Nemá to jednoduchý, Mari! Půjdu ji pozdravit...“ a už vykroutil svoji dlaň z Maričiné.

„Nino?“
„Bori?!“
Nepěkný úšklebek a přimhouření černě zmalovaných očí.
„Přišel jsi mě zase zachraňovat?“
„Nechej si to. Nedošla bys sama domů,“ pozoroval ji, jak provokativně pije vodku s tonicem, jako vodu.
„Nino, bráchovi by se to nelíbilo. Jak piješ, jak –“
„Jenže můj brácha je mrtvej, Borisi!“ pronesla chladným hlasem a probodla Borise černým pohledem.

Probudila se v cizí posteli.
Zjistila, že vedle ní leží nějaký kluk, kterého absolutně nezná.
Co nejtišeji se oblíkla a přistoupila k oknu.
Bylo kousek nad zemí.
Otevřela ho a vyskočila ven.
Vydala se městem k domu.
Měla příšernou kocovinu.
Jako obvykle.
A jako obvykle si z včerejšího večera pamatovala jen velmi málo.
Nesnažila se v paměti dávat to nějak do kupy.
Šlo ji přece přesně o to – zapomenout.

Boris seděl v kuchyni.
V tichu a šeru svítání.
Díval se na lednici – malým černým magnetem na ni byla přidělaná fotka.
On, Igor a mezi nimi Nina.
- jenže Igor je mrtvej, Borisi -
A Ninu to položilo.
Bylo to pochopitelný – od 12-ti měla jen svého bráchu.
Ale Boris čekal, že upadne do deprese.
Že bude brečet a brečet.
A že spolu se z toho nakonec dostanou.
Však se znali od dětství a jak byl Boris nejlepší kamarád Igor tak i její.
Nina ale začala chodit po hospodách, pít a vyvádět...
Když jí chtěl Boris pomoc, nebo třeba jen něco říct – poslala ho někam.
Chápal, že je prostě jen hodně zraněná, ale už nevěděl, co má dělat.
Nechtěl to vzdávat, ale ona ho každý den k tomu nutila svým chováním.

Na snídani si dala toust s máslem a zapíjela to vínem.
Na poličce nad lednicí stála fotka.
Boris, Igor a ona mezi nimi.
Zvedla se a otočila ji tak, aby na ni neviděla.