Marika vedle něj cosi štěbatala, ale jeho pozornost zaujala společnost, která do hospody došla.
Šest chlapů a Nina.
Došli k baru a začali si objednávat panáky.
Boris s Marikou tady byly na obědě.
Marice došlo, že Boris ji přestal poslouchat a podívala se k baru, co ho tak zaujalo.
„Nina…“ šeptla potom.
„Vždyť je poledne,“ chtěl se postavit, ale Marika ho zastavila.
Tázavě se na ni podíval.
„Je poledne, Borisi!“ zopakovala důrazně. „Nemůžeš ji pořád zachraňovat. Hlavně když to ani ona sama nechce!“
„Mari, ona neví, co chce. Pochop, má to těžký.“
„Ty to máš taky těžký! Pracuješ celé dny, k tomu ti umřel nejlepší kamarád –“
„Její bratr!“ postavil se.
Věděl, že z něj zase udělá idiota.
Věděl, že ho před těma chlápkama schválně poníží, ale byl ochotný se obětovat.

„Vezmu si jedny cigára,“ přistoupil k baru.
Rozhodl se tentokrát pro jinou taktiku než obvykle.
„Máčka, těžký.“
„Bori…“ prohodila Nina.
Podíval se na ni s pozvednutým obočím.
Usmívala se – křivě a neupřímně.
Už si nepamatoval, kdy u ní viděl pěkný milý úsměv.
„Ahoj,“ prohodil stejným tónem. „Ty ještě chodíš?“
„Proč bych nechodila?“ ušklíbla se.
„Vypadáš hodně nakaleně.“
„To ještě nic není,“ prohlásila rozhodně a kopla do sebe přistaveného panáka.
Chytil ji za ruku s vypitou panákovokou a odtáhl ji dál od těch chlápků.
„Co děláš?“ vysmekla se mu a probodla ho černým pohledem kočičích očí.
„Co děláš ty? Na zkoušky už nechodíš měsíc. Jenom chlastáš a chlastáš!“
„A ty zas jenom moralizuješ! Pamatuju si, jak jste vypili dvě láhve za večer!“
„Za večer, ale teď je poledne!“
„Jdi si dopapat obídek a nech mě na pokoji, jo!“ odžduchla ho od sebe. „Pozdravuj tu svoji a ať furt tak blbě nečumí!“
„Nino, objev se aspoň na zkoušku! Bez tebe se na to může celá kapela vykašlat! Ti kluci potřebujou koncertovat, aby měli za co jíst! Pamatuješ – to ty si je přemluvila, ať se věnujou jen kapele a teď se na ně chceš vybodnout?!“
„Tohle se tě netýká, Borisi! Tohle je věc naší kapely!“ prohlásila rozhodně.
„Ale ty očividně potřebuješ, aby ti někdo řekl, jaké pitomosti děláš!“
„Já tě nepotřebuju! Jasný?! Jsem velká holka,“ ušklíbla se. „Už nepotřebuju, aby ses o mě staral. Můžeš si v klídku přežívat s tou svojí a nechat mě na pokoji!“
„Co se stalo, Nino? Co jsem ti udělal? Proč mě neustále posíláš někam?! Vždyť my dva se známe odmalička! Nechápu, proč ti nemůžu pomoct, když to kámoši normálně dělají!? Ještě před měsícem ti nedělalo žádný problém, když jsem ti s něčím pomohl a teď ti vadí i to, že tě pozdravím na ulici! Co jsem udělal špatně? Jestli jde o to, že jsem ten večer tehdy nebyl s Igorem, věř mi, že to si vyčítám dost i sám!!!“
„Tys nic neudělal, Borisi. Jen jsem došla na to, že takto to bude lepší,“ prohlásila.
„Co jako bude lepší?“ svraštil nechápavě čelo.
„Prostě se na mě vykašli! Vůbec se mnou nezaobírej. Jen ti to přidělává starosti, ale tohle je můj život, můj boj a s tím mi prostě nepomůžeš! Nechci tě vídat, Borisi! Je ti to jasný? Když mě potkáš v hospodě, tak klidně předstírej, že mě neznáš! Nechci s tebou mluvit, nechci…“
„Proč…?“ hlesl už zoufale. „Nino,“ chytil ji za útlá ramena a zatřásl jí.
„Mám tě spojeného s Igorem, až moc ...“ vyvlíkla se mu a rychle odešla.

Boris se díval z okna a zapomněl poslouchat Mariku, která seděla v křesle naproti němu a snažila se s ním komunikovat.
„Nina?“
Podíval se na ni.
„20 minut tady mluvím a ty mě zaregistruješ, až řeknu její jméno!!“ Marika se postavila a odcházela do kuchyně.
„Mari, já se zamyslel,“ houkl za ní.
„To jsem viděla – o to mi nejde! Jde mi o to, že jsi myslel na ni!“ vrátila se do pokoje, ale zůstala stát ve dveřích. Postavil se a zadíval se na ni.
„Nechceš mi tvrdit, že na Ninu snad žárlíš…“ řekl potom.
„Přijde ti to směšné?“
„Jo, přijde! Vždyť se s Ninou bavím celou tu dobu, co jsem spolu a ty na ni teď začneš žárlit?! Teď, když mi dělá ze života peklo a nechce se mnou mluvit!“
„Dělá ti ze života peklo a ty místo, aby ses na ni vykašlal, na ni pořád myslíš!“
„Jak můžeš vědět, že na ni pořád myslím?!“ začínal být vytočený.
„Vidím to!“ obořila se na něj.
„Mariko – umřel jí bratr –“
„To mi neustále opakuješ! Já to vím, Borisi! Já si to vážně pamatuju! Vím, že ti umřel nejlepší kamarád, její bratr! Ale vy se chováte spíš, jako by se něco stalo mezi váma! To, co je mezi váma za problém, není Igor –“
„A co by to tak asi bylo!?“ rozpřáhl ruce Boris. „Do prdele! Já vážně netuším, co jsem vám provedl! Tobě i jí. Já se prostě nějak snažím překlepat fakt, že jsem přišel o kamaráda a vy místo toho řešíte nevím co?!? O co tady k sakru jde?!“
„Proč na mě křičíš?“ zvýšila hlas i ona.
„Protože mě rozčiluješ! Víš co – já se teď půjdu projít a až se vrátím, byl bych rád, aby sis uvědomila, že to, co říkáš o mně a o Nině jsou nesmysly!“ vydal se kolem ní ke dveřím.
„Neházej to na mě!“ otočila se za ním Marika. „To já jsem naštvaná na tebe!“
„Vážně? To si jako rozdělujeme, kdo na koho může zrovna naštvanej!?“ uchechtl se.
„Vidíš to – takto si sem mnou nikdy dřív nemluvil!“
„Protože ty si nikdy dřív nemívala takové blbé nápady!“ a zabouchl za sebou dveře.

Nina stála ve zkušebně za mikrofonem a čekala, až kluci doladí nástroje.
Popravdě jí nebylo nejlíp.
Pila.
Pila už od rána.
Byla malátná a věděla, že na poprvé se jí určitě nepodaří trefit do muziky.
Možná ani na podruhé.
Mikrofon před ní tančil, ale věděla, že za to může ta vodka.
Zavřela oči a snažila se uklidnit svoje tělo a svoje myšlenky, roztěkané a nesouvislé.
Prožívala jednu z těch chvilek, kdy si říkala, že už s tím přestane.
Přestane s alkoholem.
Takové to chvilky jí ale vždycky vydržely jen do té doby, než jí něco zase připomnělo Igora.
Potom potřebovala akutně panáka.
Boris byl ten nejhorší případ.
To nejhorší, co se mohlo stát, bylo ho potkat.
Na druhou stranu – od toho incidentu v restauraci uběhly už čtyři dny a ona byla nervózní a napjatá, že ho neviděla, ještě víc než obvykle…

Opřela se dlaněmi o mikrofon a zaklonila hlavu.
„Nino, v pohodě?“ ozval se Adam.
„Musím si zavolat!“ vyrazila ven ze zkušebny.

„Nino?“
„Je mi to líto! Je mi líto, že jsem ti to všechno řekla!“
„Byla jsi opilá…“
„Jo, já jsem vždycky opilá! I teď, Borisi! A je mi to líto, ale já nemůžu…“
„Co nemůžeš? Nino?“
„Já to nemůžu pochopit…“
„Kde jsi?“
„Nechci tě vidět!“
„Nino!“
„Ne, to nejde! Nejde, Borisi!“
Ukončila hovor a opřela se zády o zeď domu.
Mobil jí začal vyhrávat.
„Proč mě nechceš vidět? Kvůli Igorovi? Nebudeme o něm mluvit, slibuju!“
„Nejde o to, jestli o něm mluvíme…“
„Kde jsi? Prosím…“
„Před zkušebnou.“
„Počkej tam na mě. Jsem tam za chvíli.“
Opřela hlavu o zeď, protože už ji nemohla udržet.
Neměla mu volat.
Neměla ho otravovat.
Jen mu jako vždy přidělává problémy.
Vyzula si boty na podpatku, protože by se na nich nejspíš neudržela a vydala se pryč.
Když jí Boris o 10 minut později volal, nevzala mu to.

Zatáhla všechny okna v bytě a padla do postele.
Vzbudil jí až zvonek.
Zahrabala se do peřin ještě víc.
Zvonek se ozval znovu a ještě ostřeji.

„Proč si tam nepočkala?“
Opřela se o rám dveří a zavřela oči.
„Neměla jsem ti volat. Promiň…“
„Za co se omlouváš?“ zeptal se a už ji zatlačil do bytu.
„Chtěla bych se vyspat, Borisi…“ posadila se v kuchyni ke stolu a podepřela si hlavu dlaněmi.
„Kluci říkali, že jsi ze zkoušky odešla dřív, než jste zahráli jedinou písničku…“
„Vím, že si to zasloužím, ale co kdyby bys mi aspoň teď nic nevyčítal?“ podívala se na něj prosebně.

Pamatoval si, že to bývala krásná holka.
Vysoká, hubená – ale tak akorát, s pěknýma černýma očima.
Teď ale vypadala jak troska.
Byla vyhublá na kost. V obličeji byla spíš jak smrtka, ale pořád se tam mohly najít rysy krásy.
A bylo to i v pohybech. V očích.
Už i každé její mávnutí ruky, každý její krok v sobě měl tu destrukci, na kterou se Nina soustředila celou svou bytostí od chvíle, co jí umřel bratr.
Ruku nemohla pořádně držet, hned jí mátožně padala. Kroky byly nejisté a plouživé.

„Tak pojď do postele,“ šeptl a přistoupil k ní. Zvedla pohled vyhaslých očí rámovaných obrovskými černo fialovými kruhy.
„Chtěla ses vyspat...“ připomněl jí.
Při její váze jí nebylo těžké vytáhnout na nohy a dopravit do ložnice.
„Už budu hodná...“ slíbila.
Věřil jí.
Ale stačilo ji nechat jeden samotnou, aby zjistil, že věřit se jí nedá...